Jednotnou a společnou Evropu jsem vždycky podporoval, ale pojmy evropanství nebo Evropan pro mě byly trochu prázdné. Nikdy jsem přesně nevěděl, co se pod nimi skrývá.
Pak jsem strávil rok v Norsku a najednou jsem všechno naše domácí politické a společenské dění, které nás denodenně zahlcuje, a všechny problémy, kterými tady žijeme, a koneckonců celou naši zemi, viděl zpovzdálí a v globálním kontextu. Vnímal jsem, že každá země v Evropě má svoje dění a problémy, které jí zahlcují a připadají obrovské, ale ve skutečnosti jsou jen dílčími starostmi mnohem většího celku.
Viděl jsem, s jakým obdivem až závistí se mimoevropští studenti dívali na naši Evropskou unii. Jihoameričtí studenti nechápali, že se nebojíme jít večer z hospody pěšky domů, že nemáme strach, že nás někdo přepadne nebo zastřelí. Ukrajinští studenti se zase hodně vyptávali na Schengen a byli smutní, že potřebují víza. A ostatní nechápali, že se po celé jednotné Evropě pohybujeme jen tak s občankou a bez tvrdých hraničních kontrol.
A tak jsem pochopil, co to znamená být Evropan a že jednotná Evropa je obrovsky bohatý celek s vysokou úrovní svobody a práva vyznačující se vzdělaností, která je vlastně univerzální vzdělaností lidstva. A že má cenu se přenést přes naše vnitřní problémy a vnímat evropanství trochu jinak než jen zpoza našich kopečků jako něco, co nás ohrožuje.
Měli bychom směřovat k tomu, abychom byli hrdým a sebevědomím členem společenství, které sdílí hodnoty liberální demokracie a dává nám naději, že na světě existuje nějaká soudržnost, o kterou má smysl se snažit a bojovat.