Editoriál
S
V polovině července zveřejněný balíček zákonů Fit for 55, kterým chce EU naplnit svůj cíl pro snížení emisí do roku 2030, budí velké emoce. V diskuzích se často objevuje otázka, proč by EU vůbec měla dekarbonizovat svou ekonomiku, když největší znečišťovatelé jako USA, Indie a Čína nic takového nedělají?
Potřeba snížit emise skleníkových plynů je dlouhodobá nutnost, kterou žádná z těchto zemí rozhodně neignoruje. USA před pár měsíci vyhlásily přechod k nízkouhlíkové ekonomice a zavázaly se snížit své emise CO2 o polovinu v roce 2030, což je jen o 5 % méně, než je cíl EU, ale jako báze slouží rok 2005 (v EU 1990, což je třeba pro nás velmi výhodné).
Čína má cíl uhlíkové neutrality pouze o 10 let později než EU, tedy v roce 2060. V Číně navíc probíhá v posledních letech masivní rozvoj obnovitelných zdrojů energie. Nyní pochází 11 % čínské energie z OZE, v roce 2025 to má být 16,5 % a v roce 2030 celých 25 % (což je více, než dosud plánovala naše vláda).
V Indii je situace složitější, neboť země řeší mnohem vyšší chudobu obyvatelstva. Nicméně i tam je přechod k uhlíkové neutralitě otázkou času, ve chvíli, kdy budou nízkoemisní technologie masově rozšířené a cenově dostupné.
Tvrdit, že ostatní země světa přechod na nízkoemisní ekonomiku ignorují, je tedy zavádějící. Věřím, že ostatní země bude také motivovat ke snižování emisí "uhlíkové vyrovnání na hranicích". To je dodatečný poplatek, který chce EU zavést, a budou ho platit firmy dovážející průmyslové produkty ze zemí s nižšími klimatickými standardy. Týkat se bude například dovozu ocele, hliníku, cementu, hnojiv či elektřiny (tedy tam, kde emise hrají hlavní roli). Zabrání tomu, aby se průmyslová výroba stěhovala z EU do třetích zemí s méně přísnými emisními požadavky.
Luděk Niedermayer
