Pavla Aubrechtová
Dlouhé roky jsem jezdívala na návštěvu za tetou do Českých Velenic. Obě jsme velmi rády jezdily na kole a kdykoli jsme vyrazily do lesa, musely jsme část cesty jet po silnici. Přitom jsme míjely po levici dvě řady oplocení s ostnatým drátem, sahajícím až ke krajnici silnice, mezi nimiž byla zoraná zem a za nimiž se nacházelo tzv. hraniční pásmo, pro normálního smrtelníka nepřístupné. A za tím hraničním pásmem neutrální stát Rakousko, nám zcela zapovězený.
Záměrně jsem obě hleděly pouze směrem doprava do vnitrozemí, abychom si nekazily dojem z výletu vědomím, že stát, v němž žijeme, je v podstatě vězením
Když po listopadu 1989 byly ploty s ostnatým drátem přestříhány a hraniční pásmo zrušeno, vyrazily jsem téměř okamžitě do sousedního Gmündu - tehdy ještě s pasem a ochotny vystát si frontu na hranici. A pak se Česká republika stala členem Evropské unie a součástí Schengenského prostoru. Tehdy se nás zmocnil až pocit opojení z nabyté svobody a volného pohybu bez hranic, bez pasových kontrol. A kdykoli jsme jely po krásné cyklostezce, vedoucí zčásti po českém, zčásti po rakouském území, tak teta, které v té době bylo už přes 80 let, pokaždé nadšeně vykřikla, jak je šťastná, že se toho dožila.
