Lucie Leišová
V roce 2014 jsem se rozhodla, že přeplavu Gibraltarskou úžinu. Jistě, věc trochu netypická. A velmi náročná na přípravu.
Tvrdý trénink dvakrát denně, ležení ve vaně s ledem a solí, posledního půlroku příprav žádné volné víkendy
Proto jsem tolik ocenila, že alespoň jedna věc byla snadná – nemusela jsem žádat o žádná víza a speciální povolení. Jediné, co za mě musela zařídit asociace, která plavby přes Gibraltar zaštiťuje, bylo povolení pro loď, aby velké tankery, které tudy plují od Atlantiku do Středozemního moře, věděly, že tudy výjimečně poplave malá loďka, která bude dávat pozor na ještě menší plavkyni, aby v pořádku dorazila na druhý břeh. To bylo všechno.
Háček to mělo jediný. Když plavete přes Gibraltar, plavete z Evropy (konkrétně z malého městečka Tarifa na nejjižnějším cípu Španělska) do Afriky, přitom ale tenký pás na africkém území ještě patří Španělsku, proto na něj můžete po doplavání „beztrestně“ vylézt, a tím je váš pokus považován za úspěšně dokončený. Kdyby se vám ale náhodou stalo, že vás proud odnese a vy se dotknete o kus dál pevniny, která patří Maroku, hrozí vám zatčení a velké problémy.
A právě tehdy si uvědomíte, v jak velké svobodě tu díky EU a volnému pohybu žijeme. Rozhodnete se v pátek, že se v sobotu zajedete podívat do Německa na nákupy? Žádný problém a rozhodně vás za to nikdo nezatkne. Můžete cokoliv chcete. A o to by byla velká škoda přijít. Nebo ne?
