Anna Vomáčková
Asi nikdy nepřestanu žasnout nad tím, z jakého bohatství kultur v Evropě vyrůstáme. Tady, na druhém nejmenším světadílu, na velmi malé rozloze žijí lidé rozdílní mentalitou, jazykem, zvyklostmi, avšak provázaní historickými linkami, které se v průběhu staletí prolínaly, někdy harmonicky, jindy třaskavě.
Hranice pro lidi dřívější Evropy přitom nepředstavovaly podobnou bariéru jako pro naše rodiče a prarodiče ve 20. století. Kontakt s lidmi jiné národnosti byl v pohraničních oblastech tou nejpřirozenější věcí, někdy dokonce rozdílné národnostní skupiny sdílely stejný prostor.
Synkové z řemeslnických rodin se nezřídka vydávali za zkušenostmi do ciziny a studenti lační vědomostí se zapisovali na zahraniční univerzity.
Podobnou „studijní cestu“ se před pár lety podařilo uskutečnit i mně, nikoliv však s tovaryšskou brašnou či ruksakem plným učebnic. Významnou část mého zavazadla zaujímaly gumovky, slušivé kostkované košile a modráky (oblíbené pracovní kalhoty) – odjela jsem na léto pracovat na farmu Luzernenhof v německém Bádensku-Württembersku. Odjakživa mě bavila mléčná výroba, a tady se díky kontaktům přátel naskytla příležitost přiučit se v praxi.
Jak to tak bývá, když člověk něco očekává, skutečnost si dá záležet, aby se zaujatými představami zatočila.
Vlastně si nedovedu představit příhodnější místo, kde se pro zemědělství budoucnosti inspirovat. Luzernenhof není „obyčejnou“ farmou; jde o živoucí organismus udržitelného hospodářství s živočišnou i rostlinnou výrobou a funguje na principu komunitou podporovaného zemědělství. Ekologická nabídka zemědělců se tu potkává s poptávkou místních obyvatel – myšleno teoreticky v ekonomických křivkách a mnohdy i velmi prakticky u masivního dřevěného stolu na dvoře farmy. Farma „své komunitě“ nabízí širokou škálu zeleniny, obiloviny, med, mléko, tvaroh, jogurty a vynikající sýry a dostává se jí za to finanční, a hlavně lidské podpory; bez vzájemné důvěry by totiž nebylo nic z toho.
Nejlepší na tom je, že podobné cesty, jako byla ta moje, návratem nekončí. O Luzernenhof jsem nadšeně vyprávěla mnoha přátelům i kolegům z Asociace soukromého zemědělství. Pokračováním této cesty je pro mě už dva roky podíl v Ekozahradě Raková, projektu komunitou podporovaného zemědělství na Plzeňsku.
A v tom to právě všechno tkví.
Dokud k sobě budeme v Evropě přistupovat svobodně a s důvěrou, můžeme se nechávat obohacovat druhými a společně z toho čerpat.
Jakmile na ně začneme nedůvěřivě hledět skrz prsty, můžeme zrovna tak postavit na hranice mříže. Nebo ne, třeba rovnou zeď. Železnou. Prostě něco jako oponu.
