Moje dlouhá cesta do mojí Evropy
Jaká je moje Evropa? Jak a odkud do ní jdu? A kam chci dojít?
Když jsem byl malý předškolní kluk, bydlel jsem nedaleko Pražského hradu a chodili jsme se tam dívat na naleštěné tiché autobusy a krásná auta s hezky oblečenými turisty. Občas mi dal někdo poklad – barevnou voňavou žvýkačku, reklamní samolepku nebo přečtený časopis s úžasnými reklamami na zboží, které jsem nikdy neviděl. Odkud se ti šťastní lidé berou? Ještě jsem to tehdy nechápal, ale to byla Evropa. U nás byly autobusy špinavé, kouřily a dělaly randál. Auto neměl skoro nikdo.
Asi ve 12 letech jsem jel s pionýrem na jednodenní zájezd do NDR
Rodiče mi tehdy vyměnili tehdy pro nezletilce na den povolených, tuším, 20 východoněmeckých marek. Byly pro mě tak vzácné, že jsem si koupil za marku krabičku cukrkandlí jako suvenýr a zbytek přivezl zpátky. Tu krabičku cukrkandlí jsem se strachem poctivě vyplnil do celního a devizového prohlášení, kde byla kolonka „Uveďte veškeré zboží, které jste si v cizině zakoupil.“
Jako teenager jsem jel do Maďarska. To už byl „čtvrtzápad“, jak jsme tomu tehdy říkali
„ČtvrtEvropa“. Tam už měli LP desky západních kapel, texasky a trička s anglickými nápisy. Povolený roční limit vyměněných forintů mi zapsali do pasu, aby nešlo podvádět a jet znovu.
K nabytí dospělosti mi rodiče u CKM (Cestovní kancelář mladých) koupili za tři měsíční platy desetidenní zájezd do Jugoslávie. To už byl „půlzápad“, „půlEvropa“. Koupí zájezdu jsem se vyhnul žádosti o devizový příslib, který jsem ani nikdy později nedostal, ale dostal jsem povolených dinárů jen asi na čtyři kafe. To jsem vyřešil od veksláků koupenou stomarkovkou, kterou jsem provezl v botě. Nevyhnul jsem se ovšem mnohahodinové frontě na oddělení pasů a víz při vyzvednutí formuláře o výjezdní doložku, znovu frontě při podání žádosti a dalším pár hodinám při vyzvednutí výjezdní doložky. Žádost o výjezdní doložku musel orazítkovat kdekdo a měla 4 strany A4. Také jsem dostal šedivý pas, kde bylo napsáno „Platí jen pro cesty do SFRJ“, abych neutekl. Personálu hotelu jsem prodal kalhoty, nafukovací lehátko a nějaké drobnosti. Pil jsem tam vodu z vodovodu, kafe ani zmrzlinu si nekoupil. Za získané dináry a provezené marky jsem nakoupil několik elpíček Black Sabbath, Nazareth, Uriah Heep a Beatles.
Při návratu nám slovenští celníci řekli, že ten rok jsme první zájezdový autobus, ze kterého nikdo neutekl
Na jaře před Sametem jsem se Evropě zase přiblížil - kamarád z Německa mi poslal 500 marek, a tak jsem směl na 14 dní za ním do Německa a Francie bez devizového příslibu, jen s výjezdní doložkou. K tomu ale přibyly půldenní fronty se žádostí o vízum na německém a francouzském velvyslanectví a znovu fronty při vyzvednutí. To už byl Západ, „celoEvropa“. Kulturní šok z barevných fasád, upravených parků, usměvavých lidí a přeochotných prodavačů u přeplněných regálů zažil tehdy každý. Snažili se rozumět mé lámané němčině a nedokonalé angličtině. Poprvé jsem si opravdu dýchl Evropy.
Ten sametový rok, 8. prosince, se otevřely pro Čechy rakouské hranice. Bez devizáku, bez doložky, myslím, že i bez víza. Ten den jsme brzo ráno stáli na přechodu Hatě pod Znojmem ve frontě aut a čekali na zvednutí závory. Po 41 letech. Když jí zvedli, tak jsme brečeli. A přiznám se, že mám slzy v očích i teď, když to píšu. Dojeli jsme do Vídně a tam byl ten den úplný svátek radosti a Evropy. Objímali jsme se s Rakušany. Někdo nás vzal na kafe, někdo nám daroval pomeranče, někdo pár šilinků. Velký krok k Evropě. Na ten den nikdy nezapomenu. Tehdy jsme říkali, že se vracíme do Evropy.
Po revoluci jsem díky znalosti jazyků už směl pracovat v zahraničním obchodě
Jezdil jsem na obchodní cesty po Evropě. Německo, Francie, Itálie, Rakousko. Marky, franky, liry, šilinky. Tehdy ještě firmy nedávaly platební karty. Dostal jsem na cestu marky. Na francouzských hranicích jsem si vždy počítal, kolik si musím vyměnit na franky. Na italských hranicích jsem za zbylé franky koupil benzín a snažil se, aby mi žádné nezbyly. Případně jsem měnil zbylé franky na liry a taky marky na liry. Směnárny – šejdíři, čas, pruda a poplatky. Znovu na italsko-rakouských hranicích. Ty cizí peníze se mi pletly. Někde neměnili mince. A k tomu jsem musel klientům pořád přepočítávat ceny na ty jejich peníze, sledovat kurzy, řešit zajištění. Strašně mě to štvalo. Ale už nebyly devizáky, výjezdní doložky. Pas se někdy ukazoval, někdy ne. Postupně jsme začínali mít obchody plné stejného zboží a i ty naleštěné autobusy.
Pak přišlo Euro. Jeli jsme s tehdejší ženou na kole z Barcelony domů do Čech. Vyměnili jsme si Eura a platili s nimi ve Španělsku, Andoře, Francii, Rakousku, Německu. Brali ho i ve Švýcarsku. Žádná směnárna, žádné poplatky, žádné patery mince a bankovky v peněžence. To už jsme jeli celé s občankou a za celou cestu na kole jí žádný celník vidět nechtěl. Už jsme byli skoro úplně Evropa.
Proč „skoro úplně“? Protože jsme pořád měli v peněžence dvoje bankovky, koruny a eura. Protože je pořád rozdíl mezi přívětivými sebevědomými Západoevropany a mnohdy nerudnými, nedůvěřivými a vystrašenými Čechy. Je tu jiná atmosféra. Už máme stejné obchody, stejná auta, už jsme bohatá země. Spoustu krásných výrobků vyrábíme a vyvážíme.
Ale do MOJÍ EVROPY nás kus cesty ještě čeká
Nejen to euro. Musíme se naučit evropské hodnoty. Právní stát, který chrání slabší, který platí i pro premiéra a prezidenta. Dodržování pravidel všemi a jejich vymáhání stejně od všech.
Lidská práva nejen pro mě ale pro všechny, důstojnost člověka, rovnost, solidarita s lidmi v nouzi a na útěku před válkou, hladem, násilím. Demokracie, aby se ten démos do té politické práce zapojil, minimálně tím, být poučený zodpovědný volič. V tom všem nám ještě pár kroků do mojí vysněné Evropy chybí.
Ale i na mojí cestě, od somrování žvýkaček u německého autobusu, přes Maďarsko, Jugoslávii k prodeji českých výrobků do Evropy, je vidět, jak ohromný kus jsme za to půlstoletí ušli. A věřím, že se dožiju, že do té MOJÍ EVROPY dojdeme.
