Michal Drozd
Vyrůstal jsem v šedo-oranžovém paneláku na předměstí Prostějova, kde jsem sdílel celých 10 m2 dětského pokoje se svým mladším bratrem. Na té malé ploše se odehrávaly veškeré naše hry, ale také klučičí šarvátky. Zde mi maminka vštěpovala, abych nelhal a nepodváděl a to i za použití mírného domácího násilí.
Moje starosti v té krásné době dětství se rozhodně netýkaly evropské integrace
A ani by mě nenapadlo, že Evropská unie bude jednou tématem mé diplomové práce. V páté třídě jsem úspěšně zvládnul přijímací zkoušky na gymnázium Jiřího Wolkera v Prostějově a dostal se mezi 60 úspěšných, pro které se otevíraly dvě třídy osmiletého studia. Někdy v té době se ve mě začalo objevovat nadšení pro německý jazyk.
Řeč, kterou většina mých vrstevníků označovala všelijak, jenom ne pozitivně, mě uchvátila. Měl jsem pravděpodobně i kousek příslovečného štěstí v podobě mého učitele němčiny, pana Vratislava Havlíka, který poznal můj talent a začal mě všemožně podporovat. Soukromá výuka jednou, nebo i dvakrát týdně se stala normou. Nezapomenu na ten pocit, když se mi po nekonečném úsilí podařilo začít mluvit plynule, téměř jako rodilý mluvčí. Pravidelně jsem se účastnil soutěží v německém jazyce a obsazoval místa vítězů na úrovni Prostějova i na úrovni celého Olomouckého kraje. Chyběl stupeň nejvyšší - celorepublikové finále.
V roce 2008 ta možnost konečně přišla
Nadace Konrad Adenauer Stifftung uspořádala pro talentované studenty do 18 let celorepublikovou soutěž v německém jazyce, která se konala po dva dny v Praze. Závěrečný rozhovor si pamatuji ještě dnes. Vylosoval jsem si téma "Můj oblíbený fotbalový klub" a vedla ho se mnou členka poroty, jeptiška jistého arcibiskupského gymnázia v Praze. Z celkového počtu téměř 160 účastníků jsem obsadil 8 místo. Odměnou mi byl třítýdenní pobyt přímo v německé rodině v univerzitním městě Marburg v západním Německu.
Během těch 3 týdnů jsem si uvědomil několik věcí, které mě ovlivňují i dnes
Jazyky jsou klíč. Můžete se díky jejich znalosti dozvědět spoustu nových věcí, ale hlavně Vám otevřou přístup k novým lidem. Uvědomil jsem si, že patříme do Evropy. Nemůžeme se tvářit, že hranicemi naší republiky končí svět. Naopak. Nutně musíme komunikovat se zeměmi okolo nás a zajímat se o dění v Evropě. Pro naše vlastní dobro. Díky evropské solidaritě a jednomu nadačnímu fondu jsem dostal já, kluk z paneláku, šanci, být na chvíli součástí úplně cizí německé rodiny v cizím městě někde jinde v Evropě.
Po návratu zpět do Prostějova jsem věděl, že musím s německým jazykem pracovat i během studia na vysoké škole. Z několika nabídek jsem si vybral obor Eurospráva na Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské v Ostravě. Dnes vím, že jsem se tehdy rozhodnul správně. Svoji bakalářskou a později i diplomovou práci jsem obhájil na téma budoucí vývoj Eurozóny, stál jsem před budovou Evropské komise v Bruselu, navštívil Evropský parlament ve Štrasburku.
Debaty o tom, jestli má nebo nemá Česko vystoupit z EU, jsou zbytečné
Pro zemi naší velikosti a pozice neexistuje alternativa. Být součástí EU je pro mě samozřejmostí a podle mého názoru není v rozporu být hrdý na to, že jsem Čech a zároveň se cítit i jako Evropan. Pokud se dokážeme podívat za hranice, zjistíme, že němčina může být hezká a Evropská unie není ve skutečnosti tak špatné místo k životu.
