Roman Niebauer
Jako malý kluk jsem žil s rodiči ve Východním Berlíně, tehdy oddělném zdí od Západního Berlína. Ta zeď stála nedaleko od našeho domu a představovala nepřekročitelnou hranici, kolem které jsem jen zvědavě jezdil na kole. Když v listopadu 1989 padla, mohl jsem najednou jet dál, strašně jsem se ale bál. Pouze s notnou dávkou odvahy jsem vyrazil na druhou stranu objevovat nový svět.
Následující léto jsem trávil prázdniny u prarodičů na chalupě v bývalých Sudetech. Jednoho dne do vsi přijel autobus s bývalými obyvateli, kteří přijeli navštívit své rodiště. To jsem však v té době vůbec netušil, nevěděl jsem, co je to za lidi. Přes plot jsem si s nimi začal povídat až do chvíle, než přišel děda a zahnal mě pryč.
Doma jsem byl pokárán s tím, že si s těmi lidmi nemám co povídat.
V prvním případě to byla fyzická překážka, která šla poměrně rychle odstranit, ta druhá byla v našich hlavách a trvalo déle, než zmizela. Při studiích jsem pak díky sblížení v rámci EU mohl několikrát na delší dobu žít v zahraničí, a to definitivně odstranili veškeré zdi. Dnes pracuji jako obchodní ředitel pro evropský region pro Deutsche Post DHL, na pozici, kterou bych si jako malý kluk nikdy nedokázal představit.
