Lukáš Hulínský
Je rok 2004 a Česká republika se rozhoduje o tom, zda bude patřit na západ nebo půjde svou cestou. Moji rodiče tehdy říkali, že chtějí na západ především kvůli mně a abych já měl lepší budoucnost. Tehdy jsme ale ještě nikdo netušili, jak se svět změní.
Už jako malý jsem rád poslouchal historky mých rodičů o minulém režimu, člověk i u historek typu fronty na banány zjistí, že nic není samozřejmé a více si váží i zcela obyčejných věcí jako třeba studovat bez ohledu na to, jak moc rodiče kritizují vládu. Byl jsem vždy v pozici toho, co se diví zážitkům předchozí generace a nechápe, jak je možné, že to fungovalo tak dlouho.
Moje univerzita mi díky evropským programům umožňuje studovat na více jak 220 partnerských školách
Uběhlo už téměř 15 let od vstupu do EU. Je mi 25 a procestoval jsem víc zemí Evropy, než moji rodiče v mém věku kdy snili. Moje univerzita mi díky evropským programům umožňuje studovat na více jak 220 partnerských školách a kdyby se náhodou stalo, že si nějakou nevyberu, tak mi je k ruce, když chci studovat jinde. Není to nic těžkého, vlastně se to pro mě stalo samozřejmostí, stejně jako pro moje rodiče bylo samozřejmé, že na hranicích jsou kontroly. Stejně tak ale poznávám v Praze studenty různých národností, náboženství a kultur, díky čemuž neustále zjišťuji, jak je svět pestrý. Neumím si představit, že by to mělo fungovat jinak, respektive marně hledám důvody, proč by to takto fungovat nemělo.
Naše role se z části obrátily, nyní jsem to já, kdo popisuje rodičům možnosti, které mám, historky, které prožívám a které mi dávají do života často až neuvěřitelné zkušenosti, díky kterým vím, že se ve světě neztratím. A oni se leckdy diví, jak je snadné tyto zkušenosti získat.
Jsem zvědavý, co mi jednou budou říkat moje děti. Nejen kvůli nim se budu vždy prát za to, aby svět byl propojenější, a nikoliv více ohraničen.
