Neumím si představit lepší záruku pro tuto zem

Pěvecký sbor VUS, ve kterém jsem zpíval, dostal pozvání k účasti na festivalu EUROPA CANTAT (Evropa zpívá) ve francouzském Nevers. S myšlenkou těchto pravidelných festivalů mladých sborů přišla koncem padesátých let skupina dirigentů z různých zemí západní Evropy, z nichž někteří bojovali ve druhé světové válce na opačných stranách, teď dirigovali mladé nadšence pro zpěv, a debatovali, jak zajistit, aby už nikdy mladí zpěváci nechtěli jít do války. Navrhli pravidelně pořádat desetidenní festival, jehož vyvrcholením by bylo provedení několika hudebních děl, která by zpěváci z účastnických národů pod vedením oněch dirigentů předtím nastudovali na festivalu ve smíšených skupinách zvaných ateliéry. Mládež měla navíc spát ve společných ubytovnách, společně se stravovat, a společně trávit volný čas.

Idea získala finanční podporu západoněmeckého ministerstva pro rodinu a mládež i francouzského ministerstva pro mládež a sport, první festival se konal v roce 1961, a od té doby se koná každý třetí rok. V letech mezi festivaly se pořádají na různých místech v Evropě menší ateliéry pro nastudování a provedení hudby pro sbory. Ateliéry fungují na stejných principech jako festivaly. Finanční podporu dnes organizaci Europa Cantat poskytuje také program Evropské unie zvaný Kreativní Evropa. Loni se festival konal v Tallinnu, v roce 2021 bude v Ljubljaně.

Festivalů EC jsem se účastnil ještě řadu let po tom, co jsem se po ruské invazi přestěhoval do Švédska. Tam jsem se zase dozvěděl, že severské země už v roce 1952 vytvořily ze svých poslanců Severoevropskou radu ke společné práci na znovuvybudování válkou poškozeného severu Evropy. Prvním krokem bylo zavedení vzájemného bezvízového styku pro občany skandinávských států, po několika letech přišlo jejich právo usadit se a pracovat ve kterékoli skandinávské zemi, a od roku 1958 už neskandinávcům stačilo vízum do jedné z těchto zemí, aby se mohli volně pohybovat i v těch ostatních. Samotné Švédsko má mimochodem staletí dlouhou tradici řízeného přistěhovalectví. Přistěhovalci v době mého příjezdu tvořili 10% švédského obyvatelstva, a stát měl pečlivě propracovaný systém péče o ně, od zdarma kurzů švédštiny a orientace ve fungování švédské společnosti až po pomoc s nalezením zaměstnání. V roce 1969 byla tato péče sjednocena do samostatného Úřadu pro přistěhovalce (dnes Úřad pro migraci), který patří pod ministerstvo spravedlnosti. V letech 2004-2007 byla generální ředitelkou tohoto úřadu Janna Valik, rodilá Češka.

A pak se pár let v kodaňském ústavu NORDITA věnoval teoretické jaderné fyzice ve skupině vedené profesory Åge Bohrem a Ben Mottelsonem, kteří v roce 1975, kdy jsem se z Kodaně vrátil do Švédska, dostali Nobelovu cenu za fyziku. Nato jsem deset let pracoval v koncernu ASEA (dnes jedna polovina koncernu ABB), z toho čtyři roky ve dceřiném podniku ASEA-ATOM, který vyrobil jedenáct skandinávských reaktorů, a ty dosud zásobuje jaderným palivem (pod značkou Westinghouse). Z ASEA jsem přešel do koncernu Ericsson, který jsem po dvou letech začal zastupovat jako takzvaný technický manažer v globálním standardizačním konsorciu X/Open, v němž dvacítka největších světových výrobců počítačů standardizovala operační systém UNIX.

Když se brzy nato z konsorcia stal podnik, zaměstnali mě, a po dvaceti letech ve Švédsku jsem se s rodinou na třiadvacet let přestěhoval do Londýna. Z Británie jsem devět let vedl globální vývoj specifikací standardů, účastnil se desítek porad na třech kontinentech, a jako zástupce X/Open (dnes The Open Group) pomáhal vyvíjet standardy v americké standardizační organizaci IEEE. Po tom, co se počítačový průmysl silně zkonsolidoval, jsem přešel do telekomunikací a pracoval pro evropskou pobočku podniku WorldCom. V ní jsem zažil do té doby největší bankrot nějaké firmy na světě (to bylo před Enronem) a přešel do podniku Tiscali. Pak mi jeden takzvaný lovec hlav nabídl práci jako konzultant v oboru informačních technologií v Praze. Začal jsem rokem v Komerční bance, pak pracoval dva roky pro DHL, a na další rok zaskočil v TESCO v Letňanech na místě ředitele infrastruktury a operací IT služeb ve středoevropských zemích. Nato jsem se vrátil do Británie a rok vedl jeden z globálních projektů podniku Dimension Data, než byl čas odejít do důchodu. Na ten jsme se s manželkou přestěhovali do Česka, o kterém jsem věděl, že se rozhodlo spojit svůj osud s ostatkem Evropy v rámci unie vzniklé ze stejné ambice, kterou před šedesáti lety měli ti dirigenti. Neumím si představit lepší záruku pro tuto zem, jak žít s ostatními evropskými zeměmi v míru, přátelství a vzájemné spolupráci na tvorbě spravedlivé Evropy a na růstu všeobecné prosperity.