Jaroslav Poláček
Nadšení a radost. Před čtvrt stoletím jsem poprvé překročil hranici mezi státy, aniž bych si toho všiml. Autobus prostě snížil rychlost a ani nezastavil. Dodneška, když se toulám Schengenem, tak si vzpomenu na to, jak jakákoliv cesta za čáru byla událost. Extrém byla cesta na Západ - jednou za život.
Hrdost. Řada lidí tady to už nezná, ale 15 let jsme všude na hranicích chodili k tomu okénku NON-EU. Obvykle to tam trvalo déle a kontrolovali nás důkladněji. Občas to tam divně "vonělo". Evropani, co nejsou v Evropě, protože non-EU. Žádné bilaterální dohody tohle nezměnily, tohle změnil náš vstup do EU. Stali jsme se Evropany vstupem do EU.
Vrátili jsme se. Konečně.
Svoboda. Před pěti lety jsem si v Berlíně koupil boty, sedl do auta a za dvě a půl hodiny je ukazoval doma ženě. Zítra se seberu a pojedu do Drážďan, na Bled nebo do Brna. Můžu (tedy, když na to mám peníze nebo čas). A taky můžu pracovat v jiné evropské zemi. Klidně. Legálně.
Sounáležitost. Třikrát jsem připravoval evropské volby, dvakrát jsem je vedl. Součástí té práce bylo pravidelné setkávání se s lidmi, kteří připravují kampaně v dalších zemích Evropské unie. Ano, preferujeme různá témata, ale taky se dokážeme bavit o Evropě jako o jednom prostoru, který chceme měnit/zlepšovat. Chápete? Bavíme se s Francouzem, Němcem a Irem o tom, jak chceme, aby fungoval celý kontinent.
Nikdy nebyla Česká republika v evropské a světové politice silnější
Síla. Nikdy se nás nikdo víc neptal na náš názor, než když jsme v EU. A víme moc dobře, jak "důležití" jsme byli před Mnichovem. Nebo jak moc jsme toho dokázali prosadit v rámci komunistického bloku. Nechápu strategii různých oslabování, protože to bude mít jediný důsledek - nikdo se s desetimilionovým národem nemusí bavit a vyjednávat.
Kafe. Na jihu Evropy se vážně pije jiný kafe než v Německu nebo u nás. V Lisabonu je jiný než v Benátkách. Přesto může být dobrý, ať už je filtrovaný nebo hnaný tlakem nebo jen zamíchaný ve sklenici. Je to ta rozmanitost? Asi nemám lepší příklad pro "jednotu v rozmanitosti".
Bezpečnost. Občas cestuji s rodinou, touláme se po evropských městech. Nemáme strach. Ale vidíme, že se dost změnilo, potkáváme ozbrojené vojáky častěji než před pěti lety. Byl jsem v Bruselu, když se tam proháněla obrněná auta a držela každou velkou křižovatku. Dcera nejela do Londýna, protože většina rodičů nedovolila výpravě, aby se v hlavním městě zdržovala. Ale přesto považuji Evropu za bezpečnou. Pohybujeme se v metropolích po setmění. A ani nás nenapadne myslet na to, že bychom se měli myslet na možná přepadení nebo loupeže.
Dřív jsem se dočetl, že Brusel je továrna na regulace (říkal pán z ODS). Bráno doslova, tak jejich reklamní kampaň nám říká, že mají místo srdce továrnu, což vlastně sedí. :-)
Evropská unie je ale dosud megakomplikovaná, protože si různá pravidla drží evropské státy. Vzpomínáte na debatu o autorském právu? Zjednodušení obvykle znamená v polovině států jiná pravidla, hůře všude jiná pravidla, protože se domluví kompromis. Ale z toho nebude jiná cesta než ta, že budeme mít takové politiky, kteří nepolitikaří, ale hledají řešení. A přesně ty za měsíc budeme vybírat. Každý z nás bude moci přijít a volit ty strany, které takové lidi mají. Lidi, kteří pochopili, že když se bude dařit Evropě, bude se dařit i nám. Že Evropa jsme i my, ne oni.
